Magdalena Kožená: Přišlo mi důležité starat se o to, aby byla zachována kulturnost národa

Večer 17. novembra sa nohy pod stoličkami v Štátnej filharmónii Košice (ŠFK) rozhýbali aj v charlestonovom rytme. Publikum rozohnila slávna swingová kapela Melody Makers s lídrom Ondřejom Havelkom a piesne Cole Portera zaspievala svetová mezzosopranistka Magdalena KOŽENÁ. Do umeleckej špičky prerazila s barokom, no učaroval jej aj swing či impresionizmus. Pred koncertom s titulom Let´s Misbehave! sme s ňou stihli prehodiť pár slov. Želáme príjemné (nielen swingové) čítanie.

Baroko Vám otvorilo cestu, aby ste mohli spievať čokoľvek – impresionizmus, súčasnú hudbu alebo aj hojdavý swing. Kedy ste sa s ním začali priateliť?

Musím říct, že klasiku mám strašně ráda, ale zajímá mě všechno, a když si chci odpočinout, klasiku si nikdy nepustím. Už od mládí jsem poslouchala Ellu Fitzgeraldovou, Billie Holiday a další jazzové zpěvačky. Vždy mě tenhle styl uvolňoval, fascinoval a písničky jsem si prostě zpívala doma v kuchyni při vaření. S Ondřejem se znám už strašně dlouho a troufla jsem si ho – po docela dlouhé době – poprosit, jestli bych nemohla vytvořit nějaký projekt s jeho kapelou. Impuls přišel v čase, kdy jsem byla rezidenční umělkyní na několika místech, kde po mně chtěli neobvyklé projekty – takové, které by ode mě třeba nikdo nečekal. Během celé své kariéry jsme se s Ondřejem potkali na několika projektech.

Stará hudba výhradne na dobových nástrojoch – za vás áno alebo nie?

Pokud bych si měla vybrat, tak vždycky staré nástroje. Ale dělala jsem i hodně věcí s moderními orchestry – jde o to, aby byli poučení o stylu. Přímo u zpěvu je nevýhodou to, že se ladí o půltón výš než kdysi, což zní barevně úplně jinak. A když člověk pracuje s barokní flétnou, ve starém ladění se to k hlasu nějak lépe hodí, je to prostě barevně zajímavější a autentičtější. Nejsem ale ten typ člověka, který by řekl „jenom s barokními nástroji“. Všechno záleží na poučenosti hudebníků, ale ty barvy starých nástrojů by mi tam přece jen trochu chyběly.

Prijali by ste pozvanie do Štátnej filharmónie Košice s bachovskými kantátami?

To je zákeřná otázka (smích). Myslím si, že klasické symfonické orchestry s touto hudbou nemají velké zkušenosti, takže tam bych váhala. Ne proto, že by mi vadily moderní nástroje, ale úplně bych si nebyla jistá, jestli to bude stylově odpovídat mým představám. Na druhou stranu musím říct, že jsem třeba dělala Händelovy árie s London Symphony Orchestra, což je úplně klasický orchestr. Pozitivum je, že člověk dělá baroko s lidmi, kteří ho hrají jen zřídka, a je tam možná jiná úroveň entuziasmu. Takže určitě neříkám kategoricky ne.

Aké dieťa ste boli na základnej umeleckej škole?

Já jsem byla takový divný dítě, protože mně museli říkat: „Přestaň cvičit na klavír a běž se najíst,“ což je většinou naopak. Do té hudby jsem byla tak zabraná. Vůbec mi nevadilo cvičit stupnice, což je pro většinu lidí hodně nudné. Ne že by mě to vyloženě bavilo, ale spíš jsem to brala zodpovědně – říkala jsem si, že když budu hodinu cvičit stupnice, budu technicky lepší a budu schopná zahrát skladby, na které zatím nestačím. Byla jsem prostě takový snaživý typ.

Pred ôsmimi rokmi ste založili Nadáciu Magdaleny Koženej na podporu základných umeleckých škôl. Mohli to byť konzervatóriá alebo vysoké školy, prečo ZUŠ-ky?

Je krásné podporovat lidi – děti a mládež, kteří se budou hudbě věnovat třeba jako povolání, ale mně přišlo ještě důležitější starat se o to, aby byla zachována určitá úroveň kulturnosti národa. Přestože bylo za komunismu spousta věcí špatných, pár věcí fungovalo dobře, a bylo by hezké si jich vážit, zachovat je a rozvíjet. Málokdo v zahraničí ví, jaký systém ZUŠ máme, a že je naprosto jedinečný – na Slovensku ho máte úplně stejný. Podle mě je právě díky tomu možná každý čtvrtý divák, který přijde na koncert, člověk, který prošel „zuškou“. To znamená, že si zkusil hrát na klavír nebo třeba kreslit, a z vlastní zkušenosti ví, jak je to těžké. Díky tomu má k umění mnohem emotivnější vztah.

Potom mi přišlo strašně důležité upozornit na to, jak významné je, aby stát tento systém dál podporoval. Každé dítě si na ZUŠ určitě může najít něco – ať už je to tanec nebo cokoliv jiného, co mu umožní rozvíjet se emotivně a pracovat na něčem jiném než jen na technických dovednostech. Ta druhá hemisféra mozku, ta kreativní, je totiž úplně stejně důležitá jako ta racionální.

Je ešte nejaká oblasť, ktorú máte v merku a chceli by ste sa jej venovať?

Myslím, že to stačí (smích). Není toho málo a pořád nejsou všechny moje děti dospělé. Je pro mě strašně důležité najít si čas být s nimi co nejvíc. Myslím, že víc si toho už asi nenajdu.