Zbyněk Müller: V jubilejnej sezóne nás čaká mnoho zaujímavých, odvážnych a veľkých projektov

V Štátnej filharmónii Košice prvýkrát  hosťoval v roku 2005, o tri roky neskôr sa stal jej šéfdirigentom. Pravidelné cestovanie medzi rodnou Prahou, kde má rodinu a angažmá v Národnom divadle zvláda aj vďaka tomu, že si atmosféru v Košiciach úprimne obľúbil. Šefidirgenta Zbyňka Müllera sme sa opýtali, na čo sa najviac teší vo svojej jedenástej sezóne v ŠfK.

Už o pár dní ŠfK otvorí svoju jubilejnú, 50. koncertnú sezónu. Pre Vás to však nebol prvý koncert filharmónie po letných prázdninách.  S orchestrom ste odohrali už niekoľko „predsezónnych“  koncertov mimo domáceho pódia v Košiciach. Kde všade účinkovali?

Předsezónní koncerty jsou pro nás poměrně důležitou součástí přípravy na sezónu a je určitě dobře, že ŠfK má své stabilní místo, kde se tyto koncerty každý rok odehrávají, a sice v Bekéšskej Čabe a Szárvaši. Filharmónia má v těchto městech již svoje publikum, které ji vždy rádo přivítá. Letos jsme do Maďarska přivezli Cikkerovy Variace na slovenskú ľudovú pieseň, Beethovenovu Romanci pro housle, kterou přednesl koncertní mistr Matyáš Mézes a Dvořákovu 5. symfonii, tedy program pestrý, originální a neoposlouchaný. Také se setkal s vřelým přijetím.
Pravidelné je i účinkování košické filharmonie na festivalu Bratislavské hudobné slávnosti, což je v jistém smyslu horká půda a tato vystoupení jsou vždy doprovázená notnou (i nutnou) dávkou napětí, je to taková „zatěžkávací“ zkouška. Letos jsme v této zkoušce, myslím, jednoznačně obstáli, což bylo oceněno nejen ohlasem v sále, ale i reflektováno recenzenty v médiích. Dá se tedy říci, že orchestr do sezóny vstupuje dobře konsolidován a se zdravým sebevědomím.


Po slávnostnom Otváracom koncerte sa začínate pripravovať na koncertné turné po Nemecku, s akým programom a kde sa orchester pod Vašim vedením predstaví?

Německé turné absolvujeme přibližně každé tři roky, je  vždy velmi náročné a vyžaduje pečlivou přípravu – letos bude sedm koncertů, každý den jiný sál, na který je třeba si během krátké zkoušky zvyknout, jiný hotel (na který si zvykat naštěstí netřeba), každý den několik hodin v autobusu. Program koncertů také není všude stejný, celkem zahrnuje Vyšehrad, Vltavu a Šárku ze Smetanovy Mé vlasti, Dvořákovu 5.symfonii a čtyři koncerty pro housle a violoncello od Saint-Saënse, Paganiniho a Schunckeho. Okruh německých měst, kde koncertujeme, je vždy podobný, jsou to středně velká města v různých částech Německa, téměř vždy se setkáme s hudebně velmi vzdělaným publikem. Namátkou mohu zmínit např. Bad Pyrmont, Tübingen, nebo Stade.


So ŠfK spolupracujete už od roku 2005, na poste jej šéfdirigenta od roku 2008. Ako sa z Vášho hľadiska a skúsenosti za ten čas zmenil orchester?

Není úplně snadné na tuto otázku odpovědět, protože jsem příliš uvnitř. Přirovnal bych to třeba k tomu, když člověk stárne. Pokud ho vysloveně neskolí  nějaké nemoci nebo úraz, kdy je změna na první pohled viditelná, pak zraje spíš pozvolna, nenápadně. Až když se podívá na fotku, jak vypadal před deseti, patnácti lety, uvědomí si rozdíl. Proto bych byl nejraději, kdybych si na chvilku mohl „sáhnout“ na orchestr, jaký jsme měli v roce 2005. Protože to nelze, mohu se jen domnívat. To dobré je, myslím si, že máme dnes pravděpodobně vyšší kulturu hraní – lepší a vyrovnanější zvuk dechové skupiny, sjednocenější skupinu smyčců a celý orchestr funguje snad více jako jeden organizmus. Jednak v tomto smyslu usilovně a stále pracujeme a jednak došlo, logicky, v mnoha skupinách ke generační výměně, která je pro každý orchestr většinou velmi blahodárná. Krátce poté, co jsem začal působit jako šéfdirigent, slavil orchestr „čtyřicítku“. Mnozí z jeho tehdejších členů patřili ještě ke generaci, která byla u samotného zrodu ŠFK, nebo do filharmonie přišla v prvních letech její existence. Období posledních deseti let, tedy od té „čtyřicítky“ do letošní „padesátky“ se neslo mimo jiné také ve znamení odchodů více hráčů do důchodu. V nástrojových skupinách, kde je dostatek kvalitních mladých hráčů ucházejících se o místo v našem orchestru na konkurzech, lze opravdu hovořit o pozitivním efektu generační výměny. Někde ovšem narážíme na velké problémy, nejvíce ve skupině houslí. Na vině je jednak fakt, že muzikantům dnešní doba nepřeje a proto jich je na konzervatořích méně, a jednak ti, co již studují, nebo vystudovali, daleko více a s lehkostí cestují, což je také trend dnešní doby, a míří daleko více z východu na západ, než – jak bychom potřebovali – za západu na východ. A proto trpíme - ano, to je přesně to slovo - již delší dobu nedostatkem dobrých houslistů. Když jsem v ŠfK začínal, hráli jsme standardně v obsazení smyčců 12,10,8,8,6. To je dnes zcela nereálné, jsme rádi za pouhých deset primů. Jsem optimista a věřím, že se časy změní – i proto, že po takovém ekonomicky dosti hubeném období, kdy nízké platy dlouho stagnovaly, jsme se v posledních letech dostali přeci jen na již důstojnou úroveň. Ale to slovo důstojnou bych zdůraznil. Protože je důstojná pro někoho, kdo je místní, kdo nemusí zdaleka pořád dojíždět a mít další náklady na ubytování a jinou režii. Pro eventuální adepty – houslisty – odjinud než z východního Slovenska, jsou platy ještě pořád ne dost atraktivní. Řada dobrých houslistů k nám jezdí velmi ráda – na výpomoc. Protože děláme dobrou práci v krásném prostředí – míněno fyzicky i lidsky a koncerty jsou i hezkým zážitkem. Přilákat je ale ke konkurzu a získat je nastálo se příliš nedaří,  je to náš prvořadý úkol do dalších let.

 



Splnili sa Vám za ten čas aj nejaké dirigentské sny? 

Mnoho snů se mi opravdu splnilo, i když to není úplně přesné – já totiž vlastně sny dopředu moc nemám. Nejsem ten typ, který ví, čeho chce dosáhnout a všechno tomu podřizuje. Vím jistě, že chci dělat dlouhodobě dobrou, koncepční práci, a když se objeví možnost provést dílo, které je mi obzvlášť drahé, pak to beru jako dar, o kterém se mi ani nesnilo.


Ktoré z Vami uvedených diel v Košiciach boli pre Vás najväčším osobným zážitkom? 

Takto zpětně si vážím asi nejvíc velkých vokálně-instrumentálních děl, které jsme provedli – v prvé řadě asi Dvořákova Requiem a Stabat Mater, Verdiho Requiem, Rossiniho Stabat Mater a Malé slavnostní mše, ještě ve mě zcela nevychladl hezký zážitek ze Suppého Requiem se skvělým Českým akademickým sborem, ale byla i spousta dalších. Radost mám i z různých povedených dramaturgických „bonbónků“ či experimentů, jako byl Dvořákův Zlatý kolovrat s mým vlastním výkladem a projekty operní – Česká opera, scény z Giordanovy Fedory, či docela nedávno Carmen. Samostatným hezkým a velmi silným zážitkem byl pro mě  Sukův Asrael, kterého se orchestr přes velká technická úskalí doslova zmocnil.


A čo sólisti? Bol pre Vás niektorý veľkým prekvapením, alebo na Vás obzvlášť zapôsobil ?

Ze sólistů, s kterými jsem měl tu čest v Dome umenia pracovat, asi kladně nejvíce vyčnívá Gidon Kremer. Již jen fakt, že měl přijet do Košic a hrát s námi koncert, na mě napřed působil skoro jako nějaké nedopatření, třeba v tom smyslu, že let z Frankfurtu do Tokia bude muset nouzově přistát v Košicích, tak co kdybychom tu něco zahráli... nicméně, jak se ukázalo, bral nás velmi vážně, neznámý Weinbergův koncert jsme zkoušeli nanejvýš pečlivě a vůbec se choval tak skvěle, že si to dodnes pamatuji (tedy kromě toho, že také skvěle hrál).
A pak mi také utkvěl v paměti jeden otřesný výkon, a sice, když se klarinetista Giora Feidman s námi pokoušel hrát Mozartův klarinetový koncert. Bohužel to bylo velmi stresující, protože se tato nepříjemnost odehrávala v Praze na festivalu Pražské jaro, kde jsme jinak jednoznačně uspěli se Sibeliovým Králem Kristiánem II. Nejenže Feidman na Mozarta ve svém věku již dávno nestačil (což bych mu ostatně nezazlíval, ale neměl to hrát a měl se držet klezmeru, kvůli kterému jej ostatně festival pozval), ale jeho způsob chování asi stejně tak nikdy nezapomenu, jako ten Kremerův, ale z úplně opačných důvodů.
 

Množstvo zaujímavých sólistov a diel predstaví aj 50. sezóna. V čom bude podľa Vás pre ľudí príťažlivá?

50. sezóna je podle mého názoru přitažlivá zejména svou dramaturgickou odvážností. Již velkolepou a pěvecky excelentně obsazenou  Beethovenovou Missou solemnis na zahajovacím koncertě jako bychom naznačovali, že chceme být bráni vážně. Že jsme sebevědomá kulturní instituce, zaujímající důležité místo v celém východoslovenském regionu.  Proto se v sezóně objeví několik velkých a v Košicích neznámých děl světového repertoáru – čtvrtá symfonie Gustava Mahlera, Antona Bruckera a Bohuslava Martinů, pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče, ale také hned čtyři premiéry současných slovenských  skladatelů – Ľubice Čekovskej, Norberta Bodnára, Víťazoslava Kubičku a Jozefa Podprockého. Reflektujeme i výročí Československa - na jednom koncertním programu se objeví jména Cikker – Dvořák – Suchoň – Janáček. Ano, je to odvážné (myšleno co do prodejnosti), ještě před nedávnem bychom si takto netroufli. Ale věříme, že uspějeme a že jdeme správným směrem. Mé poslední zkušenosti s naším publikem mi říkají, že posluchači nám víc a víc věří. Při provádění velkých vokálně – instrumentálních děl jsme obvykle velmi limitováni našimi možnostmi zvát velké profesionální sbory. V této sezóně jsme dokázali limit prolomit a díky tomu přivítáme Slovenský filharmonický zbor v sezóně dokonce ještě dvakrát – tu první příležitost zatím neprozdradím, protože se týká festivalu KHJ, ale podruhé si díky jeho plnému a krásnému zvuku budeme moci naplno vychutnat Suchoňův Žalm zeme podkarpatskej. Abych to shrnul, v naší jubilejní sezóně nás  čeká mnoho zajímavých, velkých a odvážných projektů.


 
Na akých koncertoch Vás budeme mať možnosť vidieť v 50. sezóne? Na ktorý z nich sa najviac tešíte?

Nejblíže to bude již zmíněný Otvárací koncert s Beethovenovou Missou solemnis a pak program Cikker-Dvořák-Suchoň-Janáček s termínem 8.11. Z Cikkerovy tvorby zahrajeme Variace na slovenskú ľudovú pieseň, Ze Suchoňovy to bude Symfonietta rustica, od Janáčkovy hudební myšlenky jeho slavné opery Její Pastorkyňa připomeneme v orchestrální suitě z této opery, a konečně, jako sólistka do Dvořákovy Romance a Mazurku přijede mládá a skvělými úspěchy v mezinárodních soutěžích ověnčená houslistka Olga Šroubková.

Dále přijedu dirigovat poprvé novoroční koncert, který bude koncipován trochu jinak než obvykle, ale dramaturgicky skvěle – na úvod zazní Händelova Hudba k ohňostroji, pak Haydnův čembalový koncert, kdy jednak přivítáme cembalistku Barbaru Maria Willi a jednak představíme nový koncertní nástroj – tedy čembalo. Druhá polovina koncertu bude věnovaná slavným a populárním skladbám „českého krále pochodů“ Julia Fučíka.

Další koncert, který budu dirigovat, je ve znamení dvou symfonických děl – Nedokončená symfonie Franze Schuberta a poetická Mahlerova Čtvrtá symfonie, ve které se křehkého sopránového partu ujme okouzlující sopranistka Olga Jelínková, působící nyní na operní scéně v německém Saarbrückenu.

Již dva týdny poté nastudujeme něco docela jiného – v první polovině koncertu se představí zvlášť skupina smyčců v Brittenově Simple Symhony, načež budeme v anglické hudbě pokračovat suitou pro vojenský dechový Band od autora populárních „Planet“  - Gustava Holsta. V druhé polovině večera se mohou naši posluchači těšit na velmi oblíbený, nicméně v Košicích kupodivu málo frekventovaný Dvořákův violoncellový koncert h-moll v podání skvělého, po celém světě koncertujícího  violoncellisty Tomáše Jamníka.

Protože jsem chtěl v této sezóně obsáhnout různá stylová období, sáhneme v dalším programu napřed po francouzském repertoáru – na úvod populární a přetěžký (nebo vlastě přetěžká) Ravelův (či Ravelova) La Valse, aby se poté atmosféra odlehčila hudbou mého oblíbeného skladatele a Ravelova neoklasicistního následovníka – Francise Poulenca – spolu se skvělými slovenskými klavíristy Norou a Mikim Skutovcami nastudujeme jeho originální klavírní dvojkoncert. A u neoklasicizmu již zůstaneme, protože hudba Bohuslava Martinů, tohoto českého „klasika 20.století“ z něj velmi vychází. Jelikož ale ve druhé polovině života žil daleko od domova, převážně v Americe, tak zatímco rychlé věty stále mají neoklasicistní rozvernost, rytmickou a leckdy až jazzovou hravost, pak v pomalých částech je to právě stesk po domově a návrat k českým kořenům, které nesou hudební invenci na zcela jiné vlně, Martinů zde posluchače dokáže opravdu dojmout až k slzám. Toto všechno najdeme v jeho nejhranější symfonii, tedy čtvrté, kterou tento zajímavě koncipovaný večer uzavřeme.

Na Košickú hudobnú jar chystám opět velké scény z jedné opery, ale z které, to nechci zatím prozradit, jen bych zde chtěl podotknout, že mě nesmírně těší úspěšnost našich operních podniků, a to jak u posluchačů, tak i u orchestru, zkrátka si to vždy všichni docela užijí, přestože operní literatura je velmi náročná a ve srovnání se zkušebním procesem v divadle máme zde na přípravu pouhý zlomek času.

Posledním mým koncertem v této sezóně bude 13.6. Čajkovského 6.symfonie „Patetická“, kterou asi netřeba posluchačům zvlášť představovat, zajímavý, spíše ovšem pro mě, je fakt, že jsem tuto symfonii dirigoval u nás v Košicích na svém „inauguračním“ koncertě v roce 2008. Jsem zvědav, jestli se mi při zkouškách budou vybavovat některá místa, jejichž interpretaci jsem s orchestrem řešil před 11 lety... Čajkovského symfonii bude ovšem předcházet lahůdka, rarita, specialita, či jak to ještě trefně nazvat – Chačaturjanův houslový koncert v transkripci pro flétnu. Tuto transkripci vytvořil slavný francouzský flétnista Jean Pierre Rampal a je to koncertní kus té nejvyšší obtížnosti. Myslím, že posluchači budou žasnout podobně jako já, když jsem před několika málo lety slyšel tento koncert hrát korejskou flétnistku Jae-A Yoo. Považuji za dost velký úspěch, že se nám jí podařilo pro tento koncert v Košicích získat!


Štátna filharmónia Košice v týchto dňoch oslavuje svoje okrúhle 50. jubileum, čo by ste jej zapriali do jej ďalších sezón? 

To není složité – vždyť co potřebuje ke zdárnému vývoji a fungování taková filharmonie?
Obecně, dá se říci, fungují orchestry dobře tam, kde je dobrá ekonomická situace a stabilní manažerské i umělecké vedení. Myslím, že toto se týká i ŠfK. Naši filharmonii vnímám  jako velmi důležitou kulturní instituci, působící rovněž ve velmi důležitém, nicméně v rámci Slovenska dosti odlehlém regionu. O problémech z toho vyplývajících jsem se již zmínil, jde především o obtížné získávání kvalitních hráčů do orchestru, neboť dnes se jezdí (ano, stále především za platy) hlavně z východu na západ, opačně pak spíše kvůli rodinným vazbám. Štátnej filharmónii Košice bych tedy do dalších let chtěl popřát ekonomicky ještě lepší podmínky, aby i cesty na východ byly nejen z lásky, ale také k obživě; díky nim by pak i umělecký rozvoj mohl probíhat ještě vyšším tempem. Chtěl bych jí popřát i podobně zapálené a obětavé spolupracovníky, jako byla v uplynulých letech paní Bonková, či nejednu ekonomickou těžkost zdárně vyřešivší pan Ing. Paulišinec. A v neposlední řadě bych přál orchestru, aby si dokázal udržet to nesmírně lidsky přívětivé prostředí, protože to je velmi cenná hodnota, kvůli které se do Košic všichni rádi vracejí.

 

Ďakujem za rozhovor.

Pripravila: Mariana Lechmanová

Menu

Vyhľadávanie

Vstupenková pokladnica

Kontakt:
Dom umenia - Moyzesova 66, Košice
+421 55 2453 123
(len počas pokladničných hodín)
vstupenky@sfk.sk
Otváracie hodiny
PO-ŠT: 14:00 - 17:00
PI, SO, NE: Zatvorené

Večerná pokladnica ŠfK je otvorená hodinu pred koncertom a predáva vstupenky iba na aktuálny večerný koncert.

Dom umenia

Adresa:
Moyzesova 66
040 01 Košice
e-mail: sfk@sfk.sk
Spojenie MHD:
Električky: 2, 4, 6, 7
Autobusy: 12, 15, 16, 71, 72
Google maps 

Privátna zóna:

Newsletter:

Novinky emailom

Zadaním emailovej adresy vyjadrujem svoj súhlas so spracovaním osobných údajov za účelom zasielania noviniek emailom. Viac info.


Copyright Štátna filharmónia Košice © 2018. All Rights Reserved. Design by lenkine. Runs on Audience Toolkit.

Tento web používa cookies.  Viac informácií.