Umenie počas karantény.
Rozhovor so šéfdirigentom Štátnej filharmónie Košice Zbyňkom Müllerom
Orchester Štátnej filharmónie Košice (ŠfK) vedie dirigentská a umelecká taktovka Zbyňka Müllera už dvanástu koncertnú sezónu. Práve tá sa nečakane stala veľkou zaťažkávajúcou skúškou umeleckého sveta na Slovensku i v zahraničí. Ako celú situáciu vníma jedna z najdôležitejších vedúcich postáv Štátnej filharmónie Košice, si môžete prečítať v nasledujúcom rozhovore.
Posledný koncert, ktorý sme si s Vami mohli v Košiciach vypočuť, sa konal ešte 27. februára. Bol to zároveň posledný koncert, ktorý stihla ŠfK odohrať pred tým, než sa situácia so šírením koronavírusu začala radikálne meniť. Čo Vám napadne, keď si spomeniete na tento Váš posledný koncert vo filharmónii?
Kromě silných vzpomínek na Beethovenův Trojkoncert s Dvořákovým triem a Sibeliovu Pátou symfonii, kterou jsme koncert zakončili, je to asi fakt, že snad nikoho ani nenapadlo, že to byl nadlouho koncert poslední. Dokonce ještě o deset dní později proběhla první zkouška na další program, na které jsme ovšem již tušili, že koncert nebude. Události pak nabíraly velmi rychlé tempo a nakonec jsem byl rád, že jsem stihl dojet včas domů do Prahy.
Okrem filharmónie pravidelne dirigujete aj predstavenia opery Národného divadla v Prahe, ako sa situácia s rušením predstavení vyvinula tam?
Stejně jako na Slovensku, byla i v Praze náhle zrušena do odvolání všechna představení. Napřed to vypadalo, že budeme alespoň zkoušet, ale jak se postupně snižoval povolený počet lidí shromážděných na jednom místě, byly zrušeny i všechny zkoušky. Zprvu mě to dost mrzelo, protože jsem se již velmi těšil na zkoušky Weinbergerova Švandy dudáka, jehož zkouškový proces jsem měl dovést až k premiéře na konci května na festivalu Pražské jaro. Když se pak ukázalo, že premiéra nebude, byl jsem alepoň rád, že produkce nebude zrušena, nýbrž přesunuta do další sezóny.
Ako na Slovensku, tak i v Česku trvá prísna karanténa už takmer mesiac. Kde a ako prežívate toto obdobie?
Pravděpodobně stejně jako většina lidí, kteří do práce nemohou – doma. Už to začíná být psychicky náročné, jsme doma všichni včetně dětí, které sice naštěstí už jsou velké (a říkám si, jak těžké to musí být s těmi malými), ale i tak – všechny dny jsou stejné, chtělo by to nějakou změnu. Školy alespoň zásobují děti dost velkým množstvím práce, takže skoro půl dne mají co dělat. Protože nefungují vysoké školy, nemohu ani učit; manuální technika a studium oper se bohužel přes Skype vyučovat nedá. A tak jen pobízím svoje studenty, aby pilně studovali doma.
Pre každého umelca je podobne ako pre športovca dôležité udržiavať sa v kondícii a nevypadnúť takpovediac „z cviku“. Ako sa to darí Vám?
Jak se udržuje v kondici dirigent? Asi ne máváním rukama, to by bylo poněkud směšné a hlavně i zbytečné. Snažím se udržovat svoji klavíristickou pohotovost, k čemuž se dobře hodí například již zmíněný Švanda dudák (kterého takto i nechávám v sobě dozrávat), poslouchám nějaké nahrávky, na které jsem dosud neměl čas, i záznamy koncertů ŠFK, abych věděl, jak se orchestru dařilo, když jsem u toho nebyl. A také dělám spousty jiných činností doma, postavil jsem například společně se syny sádrokartonovou stěnu a mnoho dalšího. Rád bych plánoval další sezónu, ale zatím to nelze, neboť nikdo neví, jak dlouho budeme v mimořádném stavu.
Dlhá umelecká pauza nie je dobrá ani pre orchestrálnych hráčov. Môže podľa Vás táto situácia neskôr ovplyvniť kvalitu orchestra a jeho súhru? Čo treba robiť, aby sa predišlo aj takýmto nežiadúcim dôsledkom?
Dlouhá pauza nikomu příliš nesvědčí. Něco jiného je letní dovolená, kde je odpočinek žádoucí. V současné situaci je udržování kondice věc osobní odpovědnosti každého člena orchestru. Je třeba zdůraznit, že je opravdu velmi těžké pro orchestrální hráče přinutit se na sobě individuálně pracovat, když orchestr nezkouší. Možností je přitom dost. Když jsem ještě hrál na hoboj, vzpomínám si, že jsem si třeba vzal ladičku a celý týden jí intenzivně používal, abych si srovnal intonaci. A pak zase metronom kvůli rytmu. A zkoušel jsem sám sebe nahrávat a pak jsem hledal odvahu to poslouchat. Občas se hodí najít kdesi v šuplíku staré a dávno zapomenuté etudy. Tohle všechno je nesmírně užitečné, ale málokdo se dokáže donutit, zvlášť pokud takový stav trvá déle. Souhru a hraní ve skupině cvičit doma nelze, ale pokud se člověk technicky „udržuje“, je návrat do orchestru daleko snazší.
Vďaka koronavírusu mnoho ľudí zmenilo názor na svoj dovtedajší každodenný život a priority. Dala Vám táto situácia niečo pozitívne, čo ste si vďaka nej začali viac uvedomovať alebo vážiť?
Řekl bych, že jsme již poměrně dlouhou dobu brali dobré každodenní věci s jakousi samozřejmostí. Člověk si plánuje, co a kdy bude dělat, kam pojede na dovolenou – a mnoho let to vychází. A pak najednou přijde epidemie a veškeré ty samozřejmosti jsou pryč. Taková zkušenost je pro nás zcela jistě pozitivní a vědomí vyšší moci, proti které nic nezmůžeme, by celé společnosti mělo prospět. Věřím, že prospěje i většině těch, co zůstali zdraví, nebo se jich nemoc jen zlehka dotkla. Snažme se všichni dobře si tuto dobu vrýt do paměti, abychom – až se život zas vrátí do svých kolejí – tak rychle nezapomněli vážit si věcí, které jsme dříve považovali za samozřejmé.
Ďakujeme za rozhovor.
